Kéž má duše proudí zpìt do dávných èasù,
pod zšedlou mrazivou oblohu do nitra bez koncù.
Kéž mohu prožít své sny ve spleti èerných kmenù,
prohánìt se kraji na køídlech havraních démonù…
Rozetnutí smyèek prý spasitelù národù!
Hroutí se zdi zvonic, pod rzí vyzvánìní utichá.
Torza dohoøívají, plameny laèní po nebesích.
Pryè se vším slabošstvím! Zaznívá nahá pravda!
Úšklebek antihodnotám, trùnu malého já!
Sláva lidstva pohøbená tunami prachu z hvìzd,
slzy zemì pryštící z ran Znásilnìné.
Po spirále cestou Veškerenstvem,
tichým lùnem krajin, kde sídlí má duše!
Sága o neuchopitelné ryzosti - hyperborejská touha!